Režisér Velké operety J. Koldovský se 1940 rozhodl osamostatnit jako divadelní podnikatel. Protože nevlastnil ani koncesi, ani potřebný kapitál, spojil se s majitelkou divadelní koncese, bývalou herečkou J. Zöllnerovou. Pronajal si divadlo v paláci Akropolis na Žižkově, které krátce předtím opustil K. Třešňák. Dal zrekonstruovat jeho vnitřní prostory a přejmenoval je na Moderní divadlo. V létě 1940 tak mohl začít realizovat starší záměr vytvořit moderní velkoměstskou scénu všestranného žánrového typu pěstující činohru, operu, operetu, balet, hry pro děti, ba i koncerty. Ve snaze o inscenační kvalitu naangažoval renomované umělce. Vedení činoherních pořadů svěřil F. Filipovskému, jemu k ruce dal B. Záhorského, který se po rozpadu Osvobozeného divadla ocitl bez angažmá. Na režiích činoher se vedle Koldovského podílela J. Zöllnerová a později J. Frič. Záměr přizvat k pohostinské spolupráci J. Honzla se neuskutečnil. O pořady hudebnědramatické a hudební se staral dirigent O. Häusler, šéfem baletu se stal choreograf L. Gavar. Výtvarníky byli J. Paluska a scénograf Velké operety H. Pipperger. V činoherním souboru se v první sezoně uplatňovali O. Beníšková, F. Filipovský, J. Hermanová, M. Jetmarová, J. O. Martin, J. Sedláčková, S. Sejk, J. Svobodová-Májová, H. Vojtová a B. Záhorský. V operetních revuích účinkovali L. Astrová, A. Bernášková, J. Frič, A. Innemanová, M. Ginalská, L. Janeček, K. Kalus, L. Letenský, N. Ninon, J. Pechová, R. Princ, F. Šašek aj. Tanečními sólisty byli F. Häusler, J. Matoušková a B. Menclová. Divadlo mělo také baletní sbor a byla zřízena i baletní škola. Základ orchestru tvořil komorní nonet zesílený dvěma klavíry, v případě potřeby doplňovaný výpomocnými hudebníky na 20členný soubor. Rozdělení herců do souboru činoherního a operetního nebylo stabilní, všestranní umělci účinkovali jak v činohrách, tak v operetách.
MD zahájilo 30. 8. 1940 Vrbského a Portovou dramatizací Jiráskova F. L. Věka. V září připojilo k této seriálově hrané inscenaci revui na text J. Chlumeckého a E. Kašpara s hudbou E. Ingriše Melodie srdcí. Následovala montáž Vesnice zpívá a tančí (1940), zřetelně inspirovaná Vojnou E. F. Buriana. Z ohlašovaného činoherního repertoáru se uskutečnila jen menší část. Až do likvidace činoherního programu uvedlo MD 10 činoherních inscenací anebo inscenací s významnou účastí činoherců (Lützendorf: Milostné dopisy; Schönherr: Ďáblice; Joachimson: Škaredá holka; Čechov: Strýček Váňa – 1940; Tyl: Pražský flamendr, 1941 aj.). K slibovanému provedení hry Lope de Vegy Sedlák svým pánem a Shakespearova Romea a Julie v režii Honzlově již nedošlo. Do činoherního pořadu spadaly též hry pro děti. Některé inscenace kritika dosti oceňovala (např. F. L. Věka a Strýčka Váňu), ale již v průběhu první sezony se ukázalo, že nezájem zdejšího publika o seriózní činohru se Koldovskému nepodařilo zlomit. Koncem první sezony z činoherců ponechal v angažmá pouze ty, kteří uměli zpívat a tančit, namísto střídavého repertoáru zavedl seriálový provoz a přeorientoval MD na zpěvoherní velkoměstskou scénu. Po vzoru pařížského Folies-Bergčres uváděl efektní dějové revue s oslňující výpravou, populárními hvězdami, mohutnými sbory i nahými tanečnicemi (Felix, Parýzek, Jankovec: Margareta; Koldovský, Häusler s použitím skladeb J. Strausse: Smějící se oči; Melíšek, Mottl, Stelibský: Grandhotel Riviéra; Hentschke, Raymond: Maska v modrém – 1941; Wallner, Feitz, Raymond: Postýlka madame Pompadour; Koldovský, Holzinger, Šulák: Valčíkový kavalír – 1944). Repertoár doplnila jedna klasická opereta (Lehár: Giuditta, 1942). Oč méně mohl Koldovský v situaci válečného hospodářství dát inscenacím vnější lesk, o to více uplatňoval obhroublé vtipy a obnažené tanečnice. Pro velké „vodní finále“ v revui Grandhotel Riviéra dal na jevišti vystavět obrovské akvárium, ve kterém nahé či polonahé tanečnice-plavkyně předváděly jakýsi akvabelistický balet.
Po vynuceném zastavení činnosti v září 1944 se soubor pokusil zařadit do poválečného divadelnictví odstraněním Koldovského z vedení a změněným dramaturgickým kurzem (Tyl: Paní Marjánka, matka pluku). Sebezáchovné snahy však neuspěly a divadlo bylo záhy po osvobození zrušeno.
ZDROJ A CITACE:
DIVADELNÍ ARCHITEKTURA V EVROPĚ: PALÁC AKROPOLIS